Adam Pacovský, odchovanec Děčína a současný hráč libereckého dorostu, patří mezi nadějné talenty českého hokeje. Minulý ročník si vysloužil ocenění „Největší pracant“ v rámci Tiger Awards liberecké akademie, které vyzdvihuje jeho příkladný přístup a nasazení na ledě i mimo něj. V rozhovoru pro HC Děčín šestnáctiletý obránce prozrazuje, jak probíhala jeho letní příprava, jak se po zranění dostal zpět do formy, také vzpomíná na své první kroky na ledě v Děčíně a odhaluje plány do budoucna.

Jakou jsi měl přípravu na letošní sezonu?
S letní přípravou jsme v klubu začali zhruba po čtrnáctidenní pauze poté, co jsme dohráli finále Extraligy dorostu. V rámci tréninků jsme se na suché přípravě zaměřovali hlavně na běhání a posilování, párkrát jsme byli i na ledě. Takto jsme trénovali až do konce června. Po krátké pauze jsme se zhruba od 20. července k tréninkům vrátili a od srpna už jsme začali hrát přípravné zápasy a absolvovali dva víkendové turnaje. Jeden z přípravných zápasů jsem si mohl zahrát i za juniorku, což pro mě byla skvělá zkušenost. Stejně jako v minulé sezóně kromě klubových tréninků chodím i do posilovny a na střelnici, abych zlepšil práci s pukem a samotnou střelbu.

Zaměřoval ses v přípravě ještě na něco speciálního?
Od září 2024, kdy jsem se potýkal se zraněním, spolupracuji s Lukášem Tichavou z Luka Academy v Liberci. Společně pracujeme metodou Goata, která se zaměřuje na správný pohyb těla s cílem zlepšit kloubní rozsah, eliminovat zranění a bolesti kloubů a zároveň zvýšit výkonnost. Začátky nebyly jednoduché, cvičení se musím věnovat denně, ale přináší to výsledky. Díky tomu jsem se po zranění dokázal rychleji zapracovat do sezóny, zvýšila se mi výkonnost i síla a zlepšil jsem se také v bruslení a rychlosti. Potvrdilo se to i na letošních červnových Wingate testech na Fakultě tělesné výchovy a sportu, které mi vyšly opravdu dobře.

To zní jako dost nabitý program. Jak to všechno zvládáš?
Popravdě, někdy je těžké všechno skloubit – tréninky, zápasy, posilovnu i školu, ale zatím to zvládám (smích).

Sezóna je v plném proudu, jak se cítíš?
Cítím se dobře a vnímám, že jsem oproti minulé sezóně klidnější. Snažím se v každém zápase nechat na ledě všechno a podat co nejlepší výkon. Od trenérů dostávám slušný ice time, za což jsem moc rád. Samozřejmě ne vždy se všechno povede podle představ, dělám chyby, ale beru si z nich ponaučení. Pořád mám co zlepšovat a na čem pracovat (smích).

Vraťme se ještě k tvým začátkům v Děčíně. Pamatuješ si, kdy jsi začínal s hokejem?
Jako malý jsem původně hrál tenis, ale za to, že jsem nakonec skončil u hokeje, můžou liberečtí Bílí Tygři. Na jaře 2016 mě rodiče vzali na jejich zápas do Liberce. Myslím, že to byl jeden z finálových duelů, a to utkání mě naprosto pohltilo. Odcházel jsem z haly s tím, že chci hrát hokej. Táta, který sám v minulosti hokej hrál, byl nadšený, mamka už o něco méně (smích). Ještě na jaře toho roku jsem s kluky mé věkové kategorie začal letní přípravu a v září, tehdy mi bylo sedm, jsem se poprvé postavil na brusle.

Jak jsi vnímal, že kolem tebe byli kluci, kteří už uměli bruslit?
Bylo trochu frustrující vidět ostatní, jak už dobře bruslí a lítají za pukem, zatímco já jsem balancoval s židličkou. Ale během poměrně krátké doby se mi podařilo ostatní dohnat a v prosinci už jsem hrál jeden z prvních turnajů.

Jsi v kontaktu s některými bývalými spoluhráči z Děčína?
S některými bývalými spoluhráči se potkávám na ledě během zápasů, ale v osobním kontaktu moc nejsme. Občas si napíšu s Bóžou (David Bozseník), který teď hraje za Litvínov. V Liberci se po odchodu Standy Sanejstra a Šimona Šejce do zahraničí potkávám hlavně s Krajdlíkem (Dominik Krajdl), se kterým jsem ještě loni hrál v jednom týmu. Dominik už sice hraje za juniorku, ale bydlíme spolu na hotelu. Časové vytížení v hokeji i škole je velké, takže na jiné věci moc prostor nezbývá. To ale neznamená, že nesleduji, jak se děčínským klukům daří.

Minulý rok jsi získal ocenění. Můžeš nám o něm něco říct?
Ocenění je součástí Tiger Awards, které každoročně uděluje liberecká akademie svým hráčům v různých kategoriích. Já jsem získal titul „Největší pracant“. Moc si toho vážím, je to pro mě čest a zároveň i závazek. Motivovalo mě to pracovat na sobě dál, odvádět co nejlepší výkony a dokázat, že to ocenění bylo zasloužené.

Jaké máš plány do budoucna?
O své budoucnosti zatím nemám úplně jasnou představu. Chtěl bych i nadále zvládat kombinovat hokej se školou jako doteď a do budoucna pokračovat studiem na vysoké škole. Hokejově bych se chtěl posunout co nejdál, ať už u nás, nebo pokud budu mít štěstí, tak i v zahraničí. Uvidíme, co budoucnost přinese.

Děkujeme za rozhovor

Zdroj: Bílí Tygři Liberec